ŽE BY SE BLÍŽILO JARO?

Přistál mi v poštovní schránce časopis Kreativ (vánoční dárek – předplatné na celý rok), ale již na období březen-duben. To mě trochu zaskočilo, vždyť je začátek února. Mnoho lidí by bylo asi spokojeno, že se jaro blíží, ale já? Sníh, mráz, tmu nemám ráda, ale zima je pro mne časem příprav, vymýšlení, tvoření… a ten strááášně moc rychle utíká. Ale dobře. I já se těším na jaro. Vzpomněla jsem si, že jedním z jarních obyčejů bylo a je i vynášení smrtky, Moreny, Mořeny. Pometlo na pometlo, převázané křížem povříslem, přistrojené za bílou kmotru smrtku, kterou chasa na konci zimy vyprovodí a vhodí do tůně. S veselou písní o přicházejícím jaru nese vyparáděný líto do vsi.

Miluji příběh o slaměné Mařeně, kterou podle legendy sepsala paní Marie Kubátová.

„Ty Emko, udělej mi kráhel!“ Když nesete líto do vsi, parádíte ho vejdumkama, fáborame a mě vynášíte jak starou vochechuli. Holka, udělej mi na rubáš aspoň kráhel.“ Emila kejvla. Jenže, prej, z čehopak já ti ten parádní kráhel vyvedu, když nemám doma pranic nití.„Vokno není víc než nic ve zdi, a vidíš tím do nebe“, řekla bílá kmotra. „Naučím tě lapit nic do nitě. Když mi z lapenejch děr uděláš kráhel, bude to i tvoje bohatství. Vodpáráš z mojí ledový výšivky na vokně nit. Polapíš do nitěnýho voka kus prázdnoty a vedle zas a vedle zas, seřadíš díry v maršparádu a máš krajku. Vylámeš z hrábí kolíky a na ty namotáš ledovou nit, aby ti nezašlo za nehty. Kolíky ti budou hrát při práci v rukou jak paličky bubeníkoj, a mráz neucejtíš!“Slaměná Mařena utrhla kus plátna, vycpala ho povříslem v herduli, zapíchala štětiny z koštěte do vzoru a radila Emile, jak vést nit. Byla spokojená:„Vidíš – není to nic než díra lapena do nitě a jaká je to krása! Mám na rubáši krajkovej kráhel a nemusím lítu závidět fábory.“

A jak to bylo dál? Krajkářce Emili bylo líto, že tak krásný límec skončil v tůni se smrtkou. Natáhla se, límec vylovila, sama se do něj vyparádila a utíkala za ostatní chasou. Při muzice a tanci ji límec roztál, ale jak udělat z ničeho krásu si už pamatovala. Mařena se zlobila, že ji nestačila stáhnout sebou do ledového království.

„Zakleju tě do samoty, do roboty, do nuzoty. Budeš sedat u slaměný herdule jak smutná bubenice u němýho bubnu, a byť i na sto paliček ti v rukou hrálo, nevydají hlesu jinýho, než jako když kost klepe o holou kost! Tvoje řemeslo nebude víc než lopota chudáků, co látají díru k díře!“

A tak krajkářka prokázala, že umí rukama z ničeho udělat něco. Sedaly pak její dcery a dcery těch dcer a sedají dodnes a paličkují paličkami díru k díře. Podnes jsou tichý, trpělivý a pracovitý a možná zdědily i střípek toho nádherného obrazu světa, který první krajkářka Emila viděla na dně tůně. I když je Mařena zaklela v němé bubenice, krajka jako by zpívala. Lidem dává teplo, krásu a jas.

A já, jsem ráda, že patřím do cechu trpělivých panen. Naší patronkou je Slaměná Mařena. A tak koukám na zasněžené střechy. Sedám k herduli, tkacímu stavu, k šicímu stroji, k nákresům, látkám. Zahrabaná v nitích myslím na Emku a připravuji jarní a letní kolekci na přehlídky a výstavy.

A VÁM PŘEJI… UŽÍVEJTE SI ŽIVOTA PODLE SVÉHO…VE SNĚHU NEBO V TEPLE DOMOVA.

Kočička

Příspěvek byl publikován v rubrice Z mého notesu. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.