Dovoluji si vás pozvat…

V této době jsem měla připravovat výstavu a přehlídku na slovenský krajkářský festival, výstavu do městské knihovny v Praze a pochopitelně hlavně svoji květnovou PAVLAČOVOU PŘEHLÍDKU. Ale bohužel jsem musela, stejně jako mnoho dalších řemeslníků, uzavřít ateliér pro veřejnost. Zrušit veškeré připravované akce.

Je pravdou, že se mě osobně až tak moc nedotýká to, že musím zůstat doma. Již mnoho let jsem zvyklá pracovat doma. V 8 hodin ráno seběhnout do dílny šít, nebo sednout k herduli či tkalcovskému stavu. Stejně tak jsem zvyklá organizovat v učebnách kurzy, či sama vyučovat různá řemesla, která náš spolek nabízí po celý týden, včetně víkendů.

Na to vše jsem zvyklá a tak, když jsem zůstala doma a v ateliéru sama, vrhla jsem se naplno do práce. Rozhodila látky a začala. Šití, žehlení, stříhání. Do toho při kávě tkaní a pletení. V dopoledních hodinách (kdy je nejlépe vidět) paličkování. K tomu všemu přidala ušití několika x roušek pro sousedy a kamarády. Prostě hodně práce, na kterou jsem zvyklá… bohužel se to nelíbilo mojí pravé ruce. Respektive svalu (bicepsu), který jsem si před měsícem natáhla při malém pádu v učebně. Ruka začala bolet, čemuž jsem nevěnovala mnoho pozornosti ((kdo mě zná, ví…)a pracovala dál. A jak to dopadlo? Týden urputné bolesti, mazání svalu vším co jsem měla doma. Po telefonické konzultaci s doktorkou, kdy mě jasně doporučila „hlavně klid“ jsem pochopila, že mé tělo na mě řve „Mašková už si sedni a nech svoji ruku i mě odpočívat“. A tak už druhý týden neplánovaně nepracuji. Přečetla několik odložených knih, shlédla pár filmů a ruku nechávám v absolutním klidu. Výsledkem je, že dnes již bolí méně, dokonce mohu napsat i těchto pár řádek bez bolesti. Doufám, že je mému tělu jasné, jak si ho opět začínám hýčkat a vážit.

A stejně jako mnoho z vás i já doufám, že se ruka vyléčí, budu moci začít šít a pracovat. Otevřít ateliér i učebny pro vás a brzo napsat … DOVOLUJI SI VÁS POZVAT

Své dnešní psaní končím slovy písně Radůzy:

… „ale že musím, tak znovu srdce otevřu

a čím víc se zdá mi život těžším

tím víc s osudem se přu

a tím víc se z maličkostí těším“.

č.2 č.1

Příspěvek byl publikován v rubrice Z mého notesu. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.