Anděl
Píšu v poslední únorový den roku 2025. V den, kdy se naposledy loučíme s mojí maminkou, babičkou a prababičkou Maruškou. Důvěrně zvanou „hraběnka“. Letos by se dožila úctyhodných 89 let. Nebudu dumkat nad tím, proč ztrácela chuť k životu a odcházela. Když odešel její manžel, celoživotní láska, mysleli jsme si, že půjde brzo za ním. Upnula se však ke svým největším láskám… kytičkám a knihám. A pochopitelně i na nás všechny kolem ní. A užívala si života dalších 21 let.
Když v prosinci ulehla nejdřív doma a pak v nemocnici, nakreslila jsem křídla anděla a namotala paličky. Jako vždy, když je mi úzko, smutno a třese se mnou nemohoucnost, mě paličkování, šití a vše okolo mého tvoření pomůže. První křídlo se začalo rýsovat na herduli v barvách. Podle nálady a stavu maminky v nemocnici byly některé odstíny nití bílé, optimistické. Postupně přecházely odstínů hnědé a rezavé (ty měla moc ráda), až jsem křídlo zakončila hodně tmavou. Jako bych cítila její odcházení.
Do toho přišla pro naši rodinu další špatná zpráva. Jakuba, mého synovce, ve věku 37 let zradilo srdce a ležel v Plzni v umělém spánku. Opět jsem sedla k herduli, namotala jsem nitě a vrhla se do paličkování druhého křídla anděla. Podle toho, jak se jeho zdravotní stav zlepšoval, měnily se i barvy. Od béžové, hnědavé do bílé. V okamžiku, kdy Kubu jeho mami, moje sestra s radostí přivezla z nemocnice domů k doléčení, jsem končila krajku žlutými jásavými tóny. … nevěřím na čáry máry, ale někde ve vesmíru je niť, na kterou jsem uvázána a která dává směr mým rukám a nápadům. Jak jinak si vysvětlit, že křídlo pro maminku je plné slz, smutku, loučení a křídlo pro Jakuba plné naděje a radosti…
Nevím, jestli to při pohledu na mého Anděla strážného uvidíte, ale já to tam mám a vím…
